Majitel psa, který se rozhodne změnit veterinární ordinaci nebo potřebuje kompletní zdravotní historii zvířete například pro pojišťovnu, chovatelský klub či soud, se občas setká s odmítnutím. Veterinář odkáže na interní pravidla, na nedostatek času, nebo jednoduše dokumentaci nevydá bez udání důvodu. Otázka, zda na to má právo, se objevuje v diskusích chovatelů i na veterinárních fórech pravidelně, a odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
Co říká zákon o vlastnictví veterinární dokumentace
Veterinární zákon č. 166/1999 Sb. ukládá veterinárním lékařům povinnost vést zdravotní dokumentaci o každém ošetřeném zvířeti. Tato dokumentace je vlastnictvím veterinárního lékaře nebo kliniky, nikoliv majitele zvířete. To je bod, který mnoho lidí překvapí a vede k mylné představě, že mají automaticky nárok na originál karty nebo veškerých záznamů v papírové podobě.
Zákon však současně garantuje majiteli zvířete právo na informace o zdravotním stavu jeho psa. Veterinář má povinnost na požádání vydat výpis ze zdravotní dokumentace nebo kopii záznamů, případně vystavit potvrzení o provedených vyšetřeních, očkováních a léčbě. Rozdíl mezi vydáním originálu a vydáním kopie nebo výpisu je zásadní a právě v něm vznikají nejčastější nedorozumění mezi klientem a ordinací.
V praxi se často stává, že majitel žádá o „veškerou dokumentu psa“ při přechodu k jinému veterináři, a stávající lékař odmítne s tím, že karta zůstává majetkem kliniky. Pokud ale zároveň odmítne vydat i kopii záznamů, jedná v rozporu se zákonem. Přesná hranice mezi tím, co musí vydat povinně a co je pouze na jeho vůli, se však mezi jednotlivými výklady liší – Komora veterinárních lékařů ČR i jednotliví právníci se v detailech neshodují, a to je jedna z nejednoznačností tohoto tématu, na kterou je vhodné upozornit předem.
Jaké kroky podniknout při odmítnutí
Prvním krokem by měla být písemná žádost. Ústní požadavek na výdej dokumentace se snadno zapomene nebo zpochybní, kdežto e-mail nebo dopis s datem a jasně formulovaným požadavkem představuje důkaz, ke kterému se lze v případě sporu vrátit. Doporučuje se v žádosti přesně specifikovat, co je požadováno – kopie kompletní karty, výpis o očkování, výsledky laboratorních vyšetření, rentgenové snímky – a stanovit přiměřenou lhůtu, například čtrnáct dní.
Pokud veterinář ani po písemné žádosti nereaguje nebo dokumentaci odmítne vydat bez legitimního důvodu, je možné obrátit se na Komoru veterinárních lékařů České republiky. Komora řeší stížnosti na profesní pochybení svých členů a může zahájit disciplinární řízení. Nejde o rychlý proces, rozhodnutí často trvá týdny až měsíce, ale existence takového mechanismu dává majiteli zvířete reálnou páku.
Další možností je krajská veterinární správa, případně Státní veterinární správa jako ústřední orgán, který dohlíží na dodržování veterinárního zákona. Stížnost lze podat i tam, zejména pokud se odmítnutí týká nikoliv jen dokumentace, ale i podezření na nesprávný postup při léčbě samotné.
V krajním případě, kdy jde o spor s vysokou hodnotou – například při soudním řízení o náhradu škody způsobené zanedbáním péče – se doporučuje konzultace s advokátem specializujícím se na veterinární právo nebo na spory se zdravotnickými, respektive veterinárními subjekty. Soudní cesta je zdlouhavá a nákladná, proto se k ní přistupuje až po vyčerpání ostatních možností.
Stojí za zmínku, že spory o dokumentaci často souvisejí s jiným konfliktem mezi majitelem a veterinářem, typicky s nespokojeností s poskytnutou péčí nebo s neuhrazenou fakturou. Veterinář v takovém případě dokumentaci zadržuje nikoliv záměrně ze zloby, ale jako součást širšího spletitého vztahu, kde hraje roli i nedůvěra na obou stranách. Tato rovina bývá v diskusích opomíjena, přestože v reálné praxi hraje velkou roli – právní nárok na dokumentaci totiž nezmizí ani v případě, že klient dluží za předchozí ošetření, byť veterinář se v takové situaci k vydání staví méně ochotně.
Odmítnutí vydat dokumentaci kvůli nezaplacené faktuře není v souladu se zákonem, byť se s touto praxí lze setkat. Zadržovací právo se v českém právním prostředí vztahuje na věci, nikoliv na informace o zdravotním stavu zvířete, a zdravotní záznamy jsou svou povahou informací, ne movitou věcí v obchodním slova smyslu. Přesto se doporučuje dluh vyrovnat ještě před podáním stížnosti, protože spor o peníze zbytečně komplikuje jednání o dokumentaci a oslabuje pozici majitele v očích Komory.
Praktickým řešením, které eliminuje riziko sporu do budoucna, je požadovat kopie záznamů ihned po každém vyšetření nebo zákroku, nikoli až při plánovaném odchodu ke konkurenční ordinaci. Řada veterinárních klinik dnes vede elektronickou dokumentaci a klientům na požádání zasílá PDF výpis e-mailem bez zbytečných průtahů. Tam, kde ordinace stále funguje na papírových kartách, bývá komunikace pomalejší a náchylnější k nedorozuměním.
Zdravotní dokumentace psa přitom nemá jen formální hodnotu. Při přechodu k novému veterináři umožňuje navázat na předchozí léčbu bez zbytečného opakování vyšetření, u chronických onemocnění šetří čas i peníze a u starších zvířat může rozhodovat o správně nastavené medikaci. Bez přístupu k historii očkování navíc nastávají komplikace při cestování se zvířetem do zahraničí, kde je platný očkovací průkaz s návazností na předchozí dávky prakticky nutností.
Kdo se v podobné situaci ocitne, nemusí spoléhat jen na dobrou vůli veterináře. Zákon dává majiteli zvířete konkrétní nástroje, jak se k informacím o zdravotním stavu svého psa dostat, a Komora veterinárních lékařů i státní dozor slouží právě jako instance, kam se lze v případě neochoty obrátit.