Totální škoda na vozidle nastává tehdy, když náklady na opravu přesáhnou takzvanou obvyklou cenu vozu před poškozením, nebo se k ní výrazně blíží. Pojišťovny v takovém případě neproplácejí opravu, ale vyplácejí rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla před nehodou a cenou vraku, tedy zbytků, které si majitel může nechat nebo prodat. Právě stanovení obvyklé ceny je bod, kde vzniká nejvíc spor mezi klientem a pojišťovnou. Pojišťovny mají zájem na tom, aby vyplácená částka byla co nejnižší, a k tomu používají posudky vypracované interními nebo smluvními znalci, jejichž metodika není vždy transparentní.
Jak pojišťovny počítají obvyklou cenu vozidla
Obvyklá cena, nazývaná také tržní nebo obecná, se stanovuje na základě srovnání s podobnými vozidly nabízenými k prodeji v daném regionu a čase. V praxi se používají databáze jako Eurotax nebo DAT, které zohledňují stáří vozu, počet kilometrů, výbavu, stav karoserie a technický stav. Problém nastává tam, kde databáze nezachytí specifika konkrétního kusu – například nedávno vyměněný motor, novou sadu pneumatik nebo servisní historii u jednoho majitele od nákupu nového vozu. Pojišťovna často vychází z průměrných hodnot, které nemusí odpovídat reálné kvalitě konkrétního auta.
V praxi se často stává, že majitel osobního vozu staršího pěti až sedmi let dostane po nehodě nabídku, která je o desítky tisíc korun nižší, než za kolik podobná auta v tu chvíli inzerují autobazary nebo soukromí prodejci. Rozdíl bývá způsoben tím, že pojišťovna do kalkulace nezahrnula nadstandardní výbavu, nedávnou výměnu rozvodů nebo fakt, že vůz měl jen jednoho majitele a kompletní servisní knížku. Takové odchylky se u starších vozů pohybují běžně v rozmezí deset až dvacet procent od reálné tržní hodnoty.
Jaké kroky lze podniknout proti podhodnocenému posudku
Prvním krokem by mělo být důkladné prostudování posudku, který pojišťovna zaslala. Ten musí obsahovat konkrétní srovnávací vozidla, ze kterých znalec vycházel, a metodiku výpočtu. Pokud posudek srovnání neobsahuje nebo je povrchní, je to formální důvod k reklamaci. Doporučuje se nechat si vypracovat vlastní znalecký posudek od nezávislého soudního znalce, ideálně takového, který se specializuje na oceňování motorových vozidel. Náklady na takový posudek se pohybují v rozmezí dvou až pěti tisíc korun, ale v případě úspěšného sporu je pojišťovna povinna tyto náklady uhradit.
Dalším nástrojem je předložení konkrétních inzerátů srovnatelných vozidel z doby před nehodou. Screenshoty z inzertních portálů s datem, popisem vozu a cenou mají v jednání s pojišťovnou váhu, zejména pokud jde o více než tři až pět srovnatelných nabídek. Vhodné je také doložit servisní knihu, faktury za opravy a údržbu, fotografie interiéru a exteriéru vozu před nehodou, případně potvrzení o výměně důležitých komponent. Čím konkrétnější a dokumentovanější jsou podklady, tím těžší je pro pojišťovnu argumentovat proti nim.
Pokud jednání s pojišťovnou nevede k nápravě, existuje možnost obrátit se na Českou národní banku, která dohlíží nad činností pojišťoven, nebo využít mimosoudní řešení spotřebitelských sporů u finančního arbitra. Finanční arbitr rozhoduje spory do určité částky bez soudních poplatků a jeho rozhodnutí má pro pojišťovnu závaznou povahu, pokud se strany nedohodnou jinak nebo se neodvolají k soudu. Teprve pokud ani tato cesta nepřinese výsledek, přichází v úvahu žaloba u civilního soudu, kde je ovšem nutné počítat s delší dobou řízení a nákladem na právní zastoupení.
Otázka, kde přesně leží hranice mezi legitimním rozdílem v odhadu a záměrným podhodnocením, není jednoznačná. Přesná čísla o tom, jak často pojišťovny vyplácejí méně, než je reálná hodnota vozu, se liší podle zdroje a metodiky sledování – spotřebitelské organizace uvádějí vyšší podíl sporných případů než samotné pojišťovny, které svá data nezveřejňují v podrobném rozlišení. Je také třeba rozlišovat mezi situací, kdy pojišťovna postupovala podle platné metodiky, ale trh se mezitím pohnul jinam, a situací, kdy skutečně použila zastaralá nebo nekvalitní srovnávací data.
Zvláštní kapitolou jsou vozidla s nadstandardní úpravou nebo historická auta, kde běžné databáze fungují jen omezeně. U takových vozů se doporučuje obrátit se přímo na znalce specializovaného na daný typ vozidla, protože obecné cenové databáze v těchto případech často selhávají zcela. Podobně komplikovaná je situace u dovezených vozů, kde chybí srovnávací historie na českém trhu a znalci musí vycházet ze zahraničních databází, což vnáší do celého procesu další nejistotu.
Poškozený má také možnost požádat o takzvané storno totální škody, pokud se rozhodne vozidlo opravit vlastními silami a náklady na opravu skutečně nedosahují původně odhadované částky. V takovém případě pojišťovna přehodnotí výplatu a místo rozdílu cen uhradí náklady na opravu, pokud jsou nižší než vyplacená částka za totální škodu. Tento postup je ale nutné dohodnout s pojišťovnou před zahájením opravy, jinak hrozí, že náklady nebudou uznány zpětně.
Komunikace s pojišťovnou by měla probíhat vždy písemně, ideálně doporučenou poštou nebo prostřednictvím datové schránky, aby existoval jasný důkaz o obsahu a termínech jednotlivých kroků. Ústní ujištění zaměstnance pojišťovny nemají v případném sporu žádnou váhu, pokud nejsou zaznamenána písemně nebo potvrzena e-mailem z oficiální adresy pojišťovny.