Smlouva s finančním poradcem nebo zprostředkovatelem pojištění, úvěru či investic patří mezi dokumenty, které si klienti často podepisují bez důkladného prostudování všech podmínek. Zákon o distribuci pojištění a zajištění i zákon o spotřebitelském úvěru přitom pamatují na situace, kdy si klient smlouvu rozmyslí. Otázkou zůstává, za jakých okolností lze od smlouvy odstoupit bez jakékoli sankce a kdy už hrozí pokuta nebo úhrada nákladů poradci.
Lhůta čtrnácti dnů jako základní pravidlo
Většina smluv uzavíraných s finančními poradci a zprostředkovateli spadá pod režim takzvané distanční smlouvy nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. V obou případech platí čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení bez udání důvodu a bez jakékoli sankce. Lhůta se počítá od data podpisu smlouvy, u pojistných produktů někdy od doručení pojistných podmínek, pokud byly klientovi předány později než při podpisu. Odstoupení musí být písemné, doporučuje se poslat je doporučeně nebo alespoň s potvrzením o doručení, aby existoval důkaz o dodržení lhůty.
V praxi se často stává, že klient podepíše smlouvu o zprostředkování hypotéky na pobočce poradenské společnosti, doma si to rozmyslí a druhý den chce od smlouvy odstoupit. Pokud od podpisu neuplynulo více než čtrnáct dní, má na to nárok bez ohledu na to, zda poradce mezitím začal shánět nabídky od bank. Jiná situace nastává, pokud banka už schválila úvěr a klient čerpal peníze – tam se pravidla komplikují a odstoupení od smlouvy s poradcem nemusí automaticky znamenat zrušení úvěrové smlouvy.
U životního pojištění zákon stanovuje ještě delší lhůtu, a to třicet dní od uzavření smlouvy, pokud jde o pojištění s délkou trvání nad jeden rok. Tato lhůta se týká přímo pojistné smlouvy, nikoli nutně smlouvy o zprostředkování s poradcem, což bývá zdrojem zmatků. Klient totiž může mít podepsané dva dokumenty – jeden s pojišťovnou, druhý se zprostředkovatelem – a lhůty pro odstoupení se u nich mohou lišit.
Kdy sankce hrozí i přes odstoupení
Ne každé odstoupení je automaticky bez postihu. Pokud klient využije služeb poradce a ten mu already zprostředkuje konkrétní produkt, tedy smlouva s třetí stranou už byla uzavřena a plnění začalo, situace se mění. Typickým příkladem je stavební spoření nebo investiční životní pojištění, kde poradce dostává provizi od pojišťovny či finanční instituce za uzavření smlouvy. Pokud klient odstoupí po uplynutí zákonné lhůty, poradce má nárok na náhradu nákladů, které mu v souvislosti se zprostředkováním vznikly – typicky administrativní poplatky nebo storno provize, kterou musí vrátit finanční instituci.
Zde se zdroje rozcházejí v tom, jak vysoké tyto sankce mohou být. Některé poradenské společnosti mají ve smlouvách paušální pokuty v řádu jednotek tisíc korun, jiné počítají skutečně vzniklé náklady a částka se může výrazně lišit případ od případu. Česká národní banka jako dohledový orgán opakovaně upozorňuje, že sankce musí odpovídat skutečně vzniklé škodě, nikoli sloužit jako plošná pokuta pro odrazení klientů od odstoupení. V praxi se ale kontrola jednotlivých smluv provádí spíše na základě stížností než plošně.
Odborníci radí věnovat pozornost především ustanovením o výpovědní lhůtě a o takzvané storno provizi u smluv o zprostředkování pojištění. Pokud klient zruší pojistnou smlouvu do dvou let od uzavření, pojišťovna po zprostředkovateli často požaduje vrácení části provize, a tento náklad může poradce následně přenášet na klienta, pokud to smlouva umožňuje. Před podpisem je tedy vhodné požadovat jasné vysvětlení, za jakých okolností a v jaké výši mohou takové sankce nastat.
Specifika u investičního poradenství
U investičních produktů, tedy podílových fondů, ETF nebo individuálního portfolia spravovaného investičním poradcem, se situace liší podle typu smlouvy. Pokud jde o smlouvu o poskytování investičních služeb uzavřenou distančně, čtrnáctidenní lhůta platí obdobně jako u jiných finančních produktů. Jakmile ale klient začne aktivně investovat a poradce provede první transakce, odstoupení od rámcové smlouvy nezruší již provedené obchody – ty se řeší samostatně, obvykle s náklady na transakční poplatky, které nelze vrátit.
Zvláštní kategorií jsou takzvané dealerské smlouvy nebo smlouvy o obhospodařování majetku, kde bývá sjednána výpovědní lhůta v délce jednoho až tří měsíců. Tato lhůta neslouží jako sankce, ale jako technický prostor pro převod nebo likvidaci pozic ve portfoliu. Klient, který chce ukončit spolupráci okamžitě, může narazit na to, že poradce odmítne provést převod dříve, než výpovědní lhůta uplyne, což některé investory překvapí a považují to mylně za sankci.
Otázka, zda je současná právní úprava dostatečně ochranná vůči klientům, zůstává předmětem diskuse mezi odborníky na finanční právo. Na jedné straně čtrnáctidenní lhůta dává dostatečný prostor na rozmyšlenou u standardních produktů. Na druhé straně u komplexnějších investičních nástrojů, kde klient často nerozumí všem rizikům hned při podpisu, se objevují návrhy na prodloužení lhůty nebo na povinné druhé kolo poučení před závazným uzavřením smlouvy. Zatím ale žádná taková novela nebyla schválena.
Praktickým doporučením zůstává vždy si před podpisem smlouvy s finančním poradcem vyžádat přesné znění ustanovení o odstoupení, výpovědi a případných sankcích, ideálně v písemné podobě mimo obecné obchodní podmínky. Pokud poradce odmítá tyto informace poskytnout srozumitelně a předem, jde o varovný signál, který by měl klienta vést k obezřetnosti ještě před podpisem, nikoli až po něm.