Grafik nastoupí do firmy, dostane stůl, notebook s firemním logem a pracovní dobu od osmi do čtyř. Jediný rozdíl oproti kolegům v sousední kanceláři je ten, že místo výplatní pásky vystavuje na konci měsíce fakturu. Firma mu totiž namísto pracovní smlouvy nabídla spolupráci na živnostenský list – a on souhlasil, protože jinak by tu práci nezískal. Tento scénář se v české ekonomice opakuje tisíckrát denně a má jméno: švarcsystém.
Označení vzniklo podle podnikatele Miroslava Švarce, který v devadesátých letech nechal své zaměstnance založit živnosti a dále s nimi spolupracoval jako s dodavateli. Od té doby se praxe rozšířila do stavebnictví, IT, marketingu, dopravy i zdravotnictví. Princip zůstává stejný – člověk fakticky vykonává závislou práci, ale formálně vystupuje jako samostatný podnikatel.
Kde je hranice mezi legální spoluprací a švarcsystémem
Zákoník práce definuje závislou práci jako činnost vykonávanou ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, osobně, podle jeho příkazů, v jeho prospěch, na jeho náklady a odpovědnost, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě. Pokud tyto znaky spolupráce naplňuje, nezáleží na tom, jak je smluvně nazvaná – z pohledu práva jde o zaměstnání, nikoliv o podnikatelský vztah.
V praxi se často stává, že firma zadá živnostníkovi pravidelné úkoly, určí mu pracovní dobu, vyžaduje docházku na pobočku a kontroluje jeho výkon stejným způsobem jako u kmenových zaměstnanců. Živnostník nemá jiné klienty, pracuje výhradně pro jednoho odběratele a nemůže si sám rozvrhnout, kdy a jak práci provede. Právě kombinace těchto znaků – nikoliv jediný z nich – bývá pro inspektorát práce signálem, že se jedná o zastřený pracovní poměr.
Samotná skutečnost, že člověk fakturuje jen jedné firmě, ještě švarcsystém automaticky nezakládá. Existují obory, kde je dlouhodobá spolupráce s jediným klientem běžná a legitimní – například specializovaný IT konzultant, který pro klienta pracuje na dálku, sám si volí nástroje a čas, a nese odpovědnost za výsledek, nikoliv za odpracované hodiny. Rozdíl je v míře samostatnosti a v tom, kdo nese podnikatelské riziko.
Jak kontroly probíhají a co hrozí oběma stranám
Kontrolu nelegálního zaměstnávání provádí Státní úřad inspekce práce a jeho krajské inspektoráty. Inspektoři mohou přijít na pracoviště bez předchozího ohlášení, ověřit totožnost přítomných osob a zjišťovat, na jakém právním základě tam vykonávají činnost. Pokud člověk nemá pracovní smlouvu ani doklad o tom, že je podnikatel jednající samostatně, jde o podezření z nelegální práce přímo na místě.
Sankce jsou citelné. Firmě, která je usvědčena ze zastřeného zaměstnávání, hrozí pokuta od 50 000 do 10 000 000 korun, přičemž minimální hranice pokuty za nelegální zaměstnávání je stanovena zákonem a inspektorát od ní nemůže ustoupit. Postihnout ale lze i samotného živnostníka, byť sankce pro něj bývají nižší – pokuta až do 100 000 korun za výkon nelegální práce. K tomu se přidávají doměrky na sociálním a zdravotním pojištění a případně i na dani z příjmu, pokud finanční úřad dodatečně překvalifikuje vztah na pracovní poměr.
Přesná čísla ohledně toho, kolik takových případů se v Česku ročně odhalí, se podle zdroje liší – inspektoráty práce zveřejňují souhrnné statistiky nelegálního zaměstnávání, ale švarcsystém v nich není vždy vykazován jako samostatná kategorie, často se slučuje s jinými formami práce bez řádné smlouvy. Odborníci na pracovní právo se shodují, že reálný rozsah je výrazně vyšší, než kolik kontroly skutečně zachytí, protože mnoho vztahů funguje bez povšimnutí celé roky.
Proč firmy i lidé do švarcsystému přistupují
Motivace je z velké části ekonomická. Zaměstnavatel ušetří na odvodech sociálního a zdravotního pojištění, které za zaměstnance jinak platí navíc k hrubé mzdě, a zbaví se povinností spojených s pracovním poměrem – dovolenou, výpovědní lhůtou, náhradou při nemoci. Živnostník na druhé straně může uplatnit výdajové paušály, které mu často vyjdou výhodněji než klasické zdanění mzdy, a formálně vykazuje vyšší čistý příjem.
Právě tato zdánlivá výhodnost pro obě strany je důvod, proč se švarcsystém tak těžko vymáhá. Nikdo z účastníků vztahu nemá zájem si stěžovat, dokud nedojde k rozchodu, výpovědi spolupráce nebo pracovnímu úrazu, kde náhle vyjde najevo, že chybí pojištění a odpovědnost za škodu není jasně ošetřena. Teprve v takové chvíli se ukazuje, že živnostník bez sjednané pracovní smlouvy nemá nárok na náhradu mzdy při nemoci, na odstupné ani na příspěvek v nezaměstnanosti v případě, že o zakázku přijde.
Odborníci na pracovní právo doporučují, aby si obě strany před zahájením spolupráce ujasnily povahu vztahu a odpovídajícím způsobem ji i formálně nastavily. Pokud práce fakticky odpovídá zaměstnání, je vhodné uzavřít pracovní smlouvu nebo alespoň dohodu o pracovní činnosti, nikoliv se spokojit s fakturací, která neodpovídá realitě. U skutečně samostatné spolupráce se naopak doporučuje mít smluvně ošetřenou samostatnost výkonu práce – volnost v čase, místě a způsobu provedení zakázky, aby v případě kontroly nebylo možné vztah jednoduše překvalifikovat.
Diskuse o švarcsystému se v posledních letech vede i v souvislosti s nástupem platforem pro krátkodobou práci a takzvané gig economy, kde se hranice mezi zaměstnancem a nezávislým dodavatelem stírá ještě víc než v tradičních oborech. Zákonodárci v některých evropských zemích na to reagují novými kategoriemi pracovního vztahu, v Česku ale zatím platí tradiční binární rozdělení na zaměstnance a podnikatele bez mezistupně.