Padesátiletá žena s podezřením na poruchu štítné žlázy dostane od praktického lékaře doporučení k endokrinologovi. Na místě se dozví, že nejbližší volný termín je za sedm měsíců. Bolesti přitom neustupují, výsledky krevních testů jsou hraniční a lékař sám doporučuje vyšetření co nejdříve. Podobná situace se v ambulancích specialistů odehrává denně, a to nikoli jen u endokrinologie – dlouhé čekací lhůty hlásí kardiologické, neurologické, revmatologické i onkologické poradny.
Problém čekacích lhůt není v Česku nový, v posledních letech se ale prohlubuje kvůli nedostatku specialistů v regionech a nárůstu počtu chronicky nemocných pacientů. Podle údajů zdravotních pojišťoven se doba čekání na některá specializovaná vyšetření pohybuje mezi třemi týdny a šesti měsíci, u magnetické rezonance nebo bariatrické chirurgie se objevují i lhůty přesahující rok. Přesná čísla se ovšem liší podle regionu, pojišťovny i konkrétního zařízení – zatímco ve velkých městech je nabídka specialistů širší, na venkově a v příhraničních oblastech se čekací doby prodlužují výrazněji.
Co zákon pacientovi garantuje
Zákon o veřejném zdravotním pojištění stanoví, že pojištěnec má nárok na poskytnutí zdravotní péče v časové dostupnosti, kterou musí garantovat jeho zdravotní pojišťovna. Konkrétní lhůty pro jednotlivé typy péče stanovuje nařízení vlády, přičemž pro akutní stavy platí, že péče musí být poskytnuta neprodleně, u plánovaných výkonů se počítá s lhůtami v řádu týdnů až měsíců podle naléhavosti diagnózy.
Pokud poskytovatel péče, tedy konkrétní ambulance nebo nemocnice, nedokáže zajistit vyšetření v této zákonné lhůtě, má pacient právo obrátit se na svou zdravotní pojišťovnu se žádostí o zajištění péče u jiného poskytovatele. Pojišťovna je v takovém případě povinna pacientovi vyšetření zprostředkovat, a to i mimo spádovou oblast nebo u jiného smluvního zařízení. V praxi to znamená, že člověk nemusí čekat půl roku na vyšetření v místě bydliště, pokud existuje volná kapacita o padesát kilometrů dál.
Odborníci na pacientská práva doporučují nespoléhat se na to, že se situace vyřeší sama, a aktivně kontaktovat call centrum příslušné pojišťovny s konkrétním požadavkem na zprostředkování dřívějšího termínu. Většina velkých pojišťoven, včetně VZP, má pro tyto případy zavedený systém takzvaného vyhledání volné kapacity, kdy pracovník pojišťovny prochází databázi smluvních zařízení a hledá nejbližší dostupný termín.
Kdy jde o naléhavý stav a jak to řešit
Zásadní roli hraje rozlišení mezi plánovanou a akutní péčí. Pokud lékař na doporučení uvede, že se jedná o urgentní případ, měl by pacient dostat termín v řádu dnů, nikoli týdnů. Problém nastává, když praktický lékař naléhavost nezmíní explicitně, ambulance specialisty pak žádost zařadí do běžného pořadníku bez ohledu na skutečný zdravotní stav.
Vhodné je proto při objednání výslovně upozornit na to, že jde o doporučení s urgentním charakterem, a pokud to lékař na žádance nevyznačil, požádat ho o doplnění. Ambulance mají obvykle vlastní systém prioritizace, ale bez jasné informace o naléhavosti pracují recepční pouze s pořadím podání žádosti.
V případě, že se zdravotní stav v době čekání zhorší, má pacient právo znovu kontaktovat praktického lékaře a požádat o nové posouzení urgentnosti, případně o odeslání na pohotovost nebo přímo do nemocnice. Zdravotnický systém počítá s tím, že čekací lhůty se mohou v průběhu doby vyvíjet podle aktuálního klinického obrazu, a lékař má povinnost na změnu reagovat.
Stížnost jako poslední krok
Pokud pojišťovna ani poskytovatel péče problém neřeší, má pacient možnost podat písemnou stížnost. Adresuje se buď přímo zdravotnickému zařízení, nebo krajskému úřadu, který vykonává dozor nad poskytovateli zdravotních služeb na daném území. Stížnost musí být vyřízena ve lhůtě stanovené zákonem o zdravotních službách, obvykle do třiceti dnů od podání.
Zkušenosti pacientských organizací ukazují, že samotné podání stížnosti často urychlí vyřízení případu, protože zařízení nechce čelit formálnímu šetření. Zároveň to ale není nástroj, který by fungoval okamžitě – mezi podáním a reálným výsledkem uplynou týdny, což u akutních stavů není řešení.
Existuje i možnost obrátit se na ombudsmana pro zdraví, respektive na Kancelář veřejného ochránce práv, pokud se jedná o systémové porušování práv pacientů. Tato cesta je však spíše dlouhodobá a slouží k nápravě opakovaných pochybení, nikoli k řešení jednotlivého akutního případu.
Praxe posledních let naznačuje, že pacienti využívají svá práva na zprostředkování dřívějšího termínu jen zřídka, přestože jde o legální a bezplatný nástroj. Většina lidí raději čeká, než aby se s pojišťovnou dohadovala o volné kapacitě u jiného lékaře – a to i tehdy, kdy by taková žádost mohla zkrátit dobu čekání o měsíce.